Každá generace má jedno společné. Myslí si, že to ona byla nositelkou správných názorů a hodnot. Je přesvědčena, že právě s ní odcházejí dobré časy, odpovědný přístup k životu a že po ní přijde přinejmenším potopa.
Každá generace si říká: Chválabohu, že ta potopa přijde, protože to, co dělají dnešní mladí, i tak nebude stát za nic.
Tradici žalozpěv na tehdejší „dnešní mládež“ otevřeli klínovým písmem Sumerové ve městě Ur a nad mladými řada-řadou zlostně odfrkl velikáni počínaje Aristotelem a konče paní Markétou H., která se dnes veze tramvají číslo 5 do Rače. Nikdy to nebylo a nikdy to nebude jinak.
Ovšem, každá generace má na trochu toho frflání nárok, protože vidí věci v širším kontextu, ovlivňují ji její zkušenosti a i křivdy.
Nepochybuji, že pro člověka, který zažil perzekuce a v živé paměti má mnoho druhů nesvobody, se na „děcka“, kterým jeho nepřenosná zkušenost chybí, dívá jako na sprosté a nevděčné.
Mám pochopení pro ty lidi, kteří od rané mládí tvrdě pracovali za mizerný plat, nedostalo se jim žádného uznání ani zasloužené odměny. Dnes se tito lidé dívají na stále mladé třicátníků a čtyřicátníků, kteří se stěží vyhrabali ze školy, děti mají pozdě nebo vůbec a namísto stavění domu labzujú po světě. Chápu, že jim závidí.
Neradi to přiznáváme, ale závist je přehlížena motivací frflání a ohŕňania nosem nad předchozí generací.
